Carl Gustav Jung (1875–1961) byl švýcarský psychiatr, zakladatel analytické psychologie a jeden z nejvlivnějších myslitelů 20. století. Zabýval se strukturou lidské psychiky, archetypy, sny a hlubinnými vrstvami nevědomí. Ačkoliv byl vědcem s racionálním vzděláním, jeho život provázely události, které se vzpíraly běžnému vysvětlení. Jung je nikdy neoznačil za „nadpřirozené“, ale přiznával, že některé okamžiky byly natolik zvláštní, že ho přiměly přehodnotit hranice mezi myslí a realitou. A právě o těchto okamžicích je následující příběh.

Carl Gustav Jung a jeho setkání s neviditelným světem Jungův život byl plný paradoxů. Na jedné straně vědec, který se snažil pochopit lidskou duši pomocí struktury, symbolů a psychologie. Na straně druhé člověk, který se opakovaně ocital uprostřed jevů, jež jako by přicházely z jiného patra reality. Nehledal senzace. Nevyvolával duchy. A přesto se mu svět občas ukázal v podobách, které by leckdo označil za paranormální. První z těchto událostí přišla nenápadně, během obyčejného večera. Jung seděl se svou matkou a sestřenicí, když se rozhovor stočil k duchům a záhadným jevům. Jung se tehdy ještě držel racionálního postoje. A pak se ozvala ohlušující rána, která otřásla celým domem. Stůl, u něhož seděli, se rozštípl napůl, jako by do něj udeřila neviditelná síla. Dřevo bylo pevné, neopotřebované, bez známek poškození. Jung později přiznal, že to byl okamžik, kdy poprvé pocítil, že svět možná není tak pevně uzavřený, jak se zdá. O den později se ozvala druhá rána, tentokrát z knihovny. Když Jung přiběhl, našel prasklou ocelovou polici. Kov se roztrhl, jako by byl z vosku. Dva dny, dvě rány, dva předměty, které podle fyziky prasknout neměly. Jung si tehdy položil otázku, která ho provázela celý život: může lidská psychika ovlivnit hmotný svět?

  Další událost, která se stala legendou, přišla během terapie. Jeho pacientka mu vyprávěla sen o zlatém skarabeovi, symbolu znovuzrození. V tom okamžiku se ozvalo ťukání na okno. Jung se otočil a uviděl chrobáka rodu Scarabaeidae, který se snažil dostat dovnitř. Vzal ho do ruky a podal pacientce se slovy: „Tady je váš skarabeus.“ Pro ni to byl zlom. Pro Junga důkaz, že existují chvíle, kdy se vnější svět zvláštně sladí s naším vnitřním. Jung tomu říkal synchronicita, smysluplná náhoda, která není náhodou.

   Jeho dětství bylo také plné zvláštních okamžiků. Jung popisoval zjevení postavy, která procházela jeho pokojem. Nebyl to sen. Tvrdil, že byl vzhůru. Měl také sny, které se později naplnily. Jeden z nich, obraz temné povodně zaplavující Evropu se mu zdál krátce před vypuknutím první světové války. Jung si tehdy začal uvědomovat, že lidská psychika možná někdy vidí dál, než si připouštíme. Zvláštní jevy se objevovaly i během jeho práce s pacienty. Předměty samovolně praskaly, obrazy padaly ze zdi, světla zhasínala přesně v momentech emočního napětí. Jung si všiml, že tyto jevy se objevují zejména u lidí, kteří v sobě nosili hluboké konflikty. Nepovažoval to za duchy. Spíše za projevy psychické energie, která se nějakým způsobem dostává na povrch. Jak? To si netroufal tvrdit. A pak tu byly sny, které předcházely realitě. Jung věřil, že sny jsou bránou do hlubších vrstev psychiky. Některé z nich však působily až prorocky. Kromě povodně před válkou popsal i sny o smrti blízkých, které se naplnily během několika dní. Byla to náhoda? Nebo něco, co přesahuje běžné chápání času?

   Jung nikdy netvrdil, že věří na nadpřirozeno ale zároveň odmítal jednoduchá vysvětlení. Tvrdil, že svět je propletený sítí významů, které někdy problesknou na povrch. Ať už tomu říkáme synchronicita, intuice nebo paranormální jev, Jungův život ukazuje jedno: někdy se realita chová způsobem, který nás nutí zpozornět a tak zůstává otázka, kterou si Jung kladl celý život a kterou si možná položí i čtenář SpektrumX: Pokud by se vám stalo něco podobného, přijali byste to jako náhodu, nebo byste začali přemýšlet, že svět je možná hlubší, než si myslíme.