Existují příběhy, které se vynořují z historie jako ohořelé listy, křehké, neúplné, ale přesto znepokojivě živé. Mezi nimi stojí fenomén, který po staletí děsil lékaře, soudce i obyčejné svědky: samovznícení člověka.

Dnes ho věda odmítá. Když se ale ponoříme do nejstarších záznamů, zjistíme, že lidé kdysi stáli nad těly spálenými do popela, zatímco okolní svět zůstal téměř nedotčený. A tehdy neměli žádné racionální vysvětlení jen strach.

V archivech 17. století se objevují první případy, které působí spíš jako varování než jako dokument. Těla nalezená v pokojích, kde nic jiného nehořelo. Lidé, kteří údajně vzpláli během spánku. Svědci popisovali zápach, který se prý nedal přirovnat k ničemu pozemskému jako by oheň nepřišel zvenčí, ale z hlubin samotného těla.

Roku 1673 vydal francouzský lékař Jonas Dupont spis De Incendiis Corporis Humani Spontaneis, v němž shromáždil desítky těchto případů. Jeho text působí jako katalog neklidu: ženy nalezené v posteli, z nichž zůstaly jen nohy, muži proměnění v popel během několika minut v místnosti, kde se oheň choval jako by měl vlastní vůli.

V mnoha případech zůstaly po oběti jen dolní končetiny chodidla a lýtka, zatímco zbytek těla byl zcela zničen. To je zvláštní nejen vizuálně, ale i fyzikálně, plamen musel dosahovat extrémně vysokých teplot, aby dokázal spálit kostru a měkké tkáně, aniž by poškodil okolní nábytek. Tento fakt dodnes působí znepokojivě, protože odporuje běžnému chování ohně v uzavřeném prostoru.

Dupont se snažil nabídnout racionální vysvětlení, ale jeho kniha dodnes působí spíš jako sbírka temných svědectví, která přežila staletí právě proto, že v nich zůstává něco, co se vzpírá jednoduchému pochopení.