Příběh novináře Edwarda Samsona patří k nejzáhadnějším epizodám v dějinách žurnalistiky. V létě roku 1883, jen několik dní předtím, než indonéská sopka Krakatoa explodovala v jedné z nejničivějších erupcí moderní historie, odevzdal Samson do redakce The Boston Globe text, který měl být původně jen dramatickou povídkou.

Popsal v ní katastrofický výbuch sopky v oblasti Sundského průlivu, kolaps ostrova, ničivé vlny a tisíce obětí. Redakce článek přijala jako fikci, protože Samson byl známý jako talentovaný autor literárních příspěvků. Zvláštní však bylo, že ve svém textu umístil erupci na „ostrov Pralape“, což je název nápadně připomínající skutečný domorodý výraz „Pulau Rakata“, používaný pro největší část vulkanického masivu Krakatoe. Samson tvrdil, že název se mu objevil ve snu, a že o geografii oblasti nic nevěděl. Když o několik dní později dorazily do USA první telegrafické zprávy o skutečné erupci Krakatoe, ukázalo se, že Samsonova povídka popisuje průběh katastrofy s až znepokojivou přesností. Erupce, kolaps ostrova, tsunami i rozsah zkázy odpovídaly realitě natolik, že byl Samson obviněn z podvodu.

Jenže žádné předběžné informace o blížící se erupci neexistovaly a Samson přísahal, že šlo o čistou fikci napsanou během jediné noci. Jeho použití názvu „Pralape“, tak podobného skutečnému „Pulau Rakata“, dodnes vyvolává otázky. Někteří tehdejší čtenáři jej považovali za proroka, jiní za člověka s mimořádnou intuicí, další za autora, který měl prostě neuvěřitelné štěstí. Ať už byla pravda jakákoli, Samsonův text se stal jedním z nejpodivnějších případů předpovědi katastrofy, která se skutečně naplnila, a dodnes fascinuje historiky i milovníky záhad.

Článek působil jako podivná směs reportáže, cestopisné poznámky a fantaskního vyprávění. Edward Samson v něm popsal malý, téměř zapomenutý ostrov „Pralape“, o kterém tvrdil, že leží v odlehlé části Indického oceánu. Už samotný název působil exoticky a nejasně, jako by byl vytržený z nějaké staré mapy, a přesto se nápadně podobal skutečnému domorodému označení Pulau Rakata, které tehdy v Americe téměř nikdo neznal. Samsonův text se rozvíjel s nečekanou jistotou: líčil, jak se ostrov otřásá pod tlakem skrytých sil, jak se moře vzdouvá a jak se vzduch plní jemným popelem, který „padá jako šedý sníh na tváře vyděšených rybářů“. Popisoval, jak se obloha mění v temnou kupoli a jak se z hlubin ozývá „dutý, kovový řev“, který podle něj připomínal zvuk praskajícího železa. Vše psal s takovou samozřejmostí, jako by byl na místě a sledoval katastrofu na vlastní oči. Nejvíc však čtenáře znepokojila pasáž, v níž Samson popsal náhlý kolaps ostrova, mohutnou explozi a následné vlny, které se valí na pobřeží jako „tekuté hory“. V době vydání působil článek jako dramatická fikce, možná až příliš realistická, ale stále jen literární výstřelek mladého autora. Teprve když skutečná Krakatoa explodovala téměř přesně tak, jak Samson popsal, získal text pověst něčeho, co se vymyká běžnému chápání. Článek, který měl být jen povídkou, se najednou četl jako zlověstná předzvěst a jeho autor jako člověk, který dokázal zachytit budoucnost dřív, než se stala.