Výzkumníci nedávno odhalili překvapivý genetický vzorec, který může změnit způsob, jakým chápeme metabolismus plazů. Při rozsáhlé analýze genomů 112 druhů plazů zjistili, že u 32 druhů hadů zcela chybí gen pro ghrelin, hormon známý jako signál hladu a také gen pro enzym MBOAT4, který tento hormon aktivuje. Objev byl zveřejněn v časopise Open Biology a vědci jej popsali jako náhodné zjištění, které se objevilo při porovnávání genetických dat dostupných v otevřených databázích. Tento nález je překvapivý, protože hadi jsou známí svou schopností vydržet bez potravy týdny i měsíce, což vedlo mnoho odborníků k domněnce, že ghrelin bude u těchto zvířat hrát zásadní roli. Výzkum však ukazuje, že situace je mnohem složitější a že absence ghrelinu nemusí mít s pocitem hladu u hadů nic společného. Vědci upozorňují, že ghrelin má u savců i jiné funkce než pouhé vyvolávání chuti k jídlu, což naznačuje, že jeho role v živočišné říši je mnohem širší. Tento objev tak otevírá nové otázky o tom, jak hadi regulují energii a jak jejich tělo zvládá extrémní hladovění. Výzkum zároveň ukazuje, že genetické adaptace mohou být u plazů mnohem rozmanitější, než se dosud předpokládalo.

Zajímavé je, že podobný genetický vzorec se objevil také u některých chameleonů a agam, které se přitom krmí pravidelně a nemají extrémní hladové cykly jako hadi. Tento fakt naznačuje, že absence ghrelinu nemusí být přímo spojena s délkou hladovění, ale spíše s odlišným metabolickým nastavením jednotlivých skupin plazů. Výzkumníci zároveň upozorňují, že krokodýli, kteří dokážou hladovět ještě déle než hadi, oba geny mají, což celý obraz dále komplikuje. Evoluční biologové proto zdůrazňují, že ghrelin nemusí být univerzálním signálem hladu napříč živočišnými druhy. Studie na myších a lidech navíc ukazují, že hladina aktivního ghrelinu stoupá po jídle, což je v rozporu s tradiční představou o jeho funkci. Tento paradox podporuje myšlenku, že ghrelin může být spíše regulátorem metabolismu než přímým spouštěčem pocitu hladu. Vědci proto začínají uvažovat o tom, že hadi mohou mít zcela odlišné mechanismy řízení energetické rovnováhy, které jim umožňují přežít dlouhá období bez potravy. Tento výzkum tak otevírá nové směry pro studium evoluce metabolismu u plazů.

Co absence hormonu znamená pro evoluci a metabolismus hadů

Výzkumníci upozorňují, že ghrelin je u savců spojován nejen s hladem, ale také s regulací tukových zásob a reakcí na inzulin, což naznačuje, že jeho funkce je mnohem komplexnější. U hadů může jeho absence znamenat, že jejich metabolismus funguje na zcela jiných principech, které jim umožňují extrémní energetickou úspornost. Evoluční biologové proto předpokládají, že hadi mohli během vývoje ztratit gen pro ghrelin, protože jej jednoduše nepotřebovali. Tento proces se mohl odehrát před miliony let a mohl být reakcí na životní styl, který zahrnuje dlouhé období bez potravy. Někteří odborníci však varují před příliš rychlými závěry, protože ghrelin má u různých živočišných skupin odlišné funkce a jeho absence nemusí nutně znamenat zásadní metabolické změny. Studie také ukazuje, že ghrelin není jediným hormonem, který ovlivňuje chuť k jídlu a energetickou rovnováhu, což znamená, že hadi mohou využívat jiné signální dráhy. Tento objev tak představuje důležitý krok k pochopení toho, jak se metabolismus vyvíjí u různých skupin obratlovců. Vědci zdůrazňují, že je potřeba dalších experimentů, aby bylo možné přesně určit, jaké důsledky má ztráta ghrelinu pro fyziologii hadů.

Odborníci se nyní zaměřují na to, jaké další hormony mohou u hadů nahrazovat funkce ghrelinu. Některé studie naznačují, že hadi mohou mít zvýšenou citlivost na jiné metabolické signály, které jim umožňují efektivně hospodařit s energií. Tento mechanismus by mohl vysvětlovat jejich schopnost přežít dlouhé období bez potravy bez výrazného poškození organismu. Výzkumníci také upozorňují, že hadi mají jedinečnou schopnost dramaticky zpomalit metabolismus, což je vlastnost, která se u savců nevyskytuje. Tento proces může být řízen zcela odlišnými genetickými drahami, které dosud nebyly detailně prozkoumány. Vědci proto plánují experimenty, při nichž budou ghrelin podávat hadům nebo jej naopak odebírat krokodýlům, aby zjistili, jak jejich tělo na tyto změny reaguje. Tyto experimenty mohou přinést nové poznatky nejen o plazech, ale také o lidských metabolických poruchách, jako je obezita nebo diabetes. Výzkum tak může mít významné dopady i mimo oblast zoologie.

Výzkumný tým zdůrazňuje, že jejich analýza není konečným vysvětlením funkce ghrelinu u plazů, ale spíše výchozím bodem pro další studium. Genetické porovnání ukazuje, že evoluce metabolismu je mnohem složitější, než se dosud předpokládalo a že jednotlivé skupiny živočichů mohou dosahovat podobných výsledků zcela odlišnými cestami. Tento objev tak přináší nový pohled na to, jak se živočichové přizpůsobují extrémním podmínkám a jak se jejich tělo vyrovnává s nedostatkem potravy. Vědci očekávají, že další výzkum odhalí nové souvislosti mezi genetikou, metabolismem a evolucí, které mohou změnit naše chápání fungování živočišných organismů. Tento směr výzkumu je důležitý nejen pro biologii, ale také pro medicínu, protože může přinést nové poznatky o regulaci energie u lidí. Studie tak ukazuje, že i zdánlivě jednoduché otázky mohou vést k objevům s širokým dopadem.