Když se v indickém státě Madhjapradéš narodila roku 1948 dívka jménem Swarnlata Mishra, nic nenasvědčovalo tomu, že o několik let později se stane jednou z nejzáhadnějších postav moderní Indie. Její dětství bylo obyčejné a klidné, dokud se rodina nevydala na cestu přes město Katni. Swarnlata, tehdy sotva tříletá, se najednou narovnala na sedadle, ukázala před sebe a s naprostou jistotou řekla řidiči, aby zahnul. „Tady bydlíme,“ oznámila tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. Její otec se tomu zasmál, protože v Katni neměli žádné příbuzné. Jenže dívka trvala na svém a popsala dům, který měl stát o několik ulic dál, včetně toho, kdo v něm žije a jak vypadá vnitřek.

Když se tam později skutečně vydali, otec ztuhl. Dům existoval. A v něm žila rodina Pathakových. Lidé, o kterých Swarnlata nemohla vědět vůbec nic. Od té chvíle začala vyprávět příběhy, které zněly jako útržky z cizího života. Tvrdila, že se jmenovala Biya Pathak, že žila právě v Katni a že zemřela na komplikace po porodu. Mluvila o svém manželovi, o dětech, o domě, o drobných detailech každodennosti jako by je prožila včera. Její rodiče byli zmateni. Nikdo z nich rodinu Pathakových neznal, nikdy s nimi nepřišli do kontaktu, a přesto jejich dcera popisovala jejich život s přesností, která byla až znepokojivá.

Když se zpráva o podivném dítěti donesla k Pathakovým, rozhodli se ji navštívit. Přijeli bez ohlášení, aby vyloučili možnost přípravy nebo manipulace. Swarnlata je přivítala s radostí, jako by se po letech shledala s blízkými. Podle svědků okamžitě poznala manžela Biyi Pathak a oslovila ho intimní přezdívkou, kterou používala jen ona. Poznala i další členy rodiny, opravila jejich věk, připomněla události, které se odehrály před její smrtí, a dokonce upozornila na změny v domě, které nastaly až po Biyině úmrtí. Rodina Pathakových byla v šoku. Některé detaily byly tak specifické a osobní, že je nemohl znát nikdo mimo domácnost.

Swarnlata měla ještě jednu zvláštnost. Uměla tance a písně typické pro region, kde žila Biya Pathak. Styl, který se v jejím vlastním městě vůbec nevyučoval. Její rodiče tvrdili, že ji to nikdo neučil. Přesto tančila s lehkostí a jistotou, jako by to dělala celý život. Pro badatele to byl jeden z nejsilnějších momentů. Nešlo jen o vzpomínky, šlo o dovednosti přenesené z jiného života, což je v případech reinkarnace považováno za mimořádně silný prvek.

Případ zaujal psychiatra Iana Stevensona, jednoho z nejznámějších badatelů zabývajících se vzpomínkami na minulé životy. Stevenson byl známý svou opatrností a vědeckým přístupem. Nehledal senzaci, hledal konzistentní data. Když Swarnlatu vyšetřoval, zaznamenal více než padesát konkrétních detailů, které se podařilo ověřit. Jména, adresy, rodinné vztahy, události, zvyky, dokonce i drobné hádky mezi členy rodiny Pathakových. Stevenson později napsal, že šlo o jeden z nejpřesvědčivějších případů, se kterými se setkal.

Pro zastánce reinkarnace je Swarnlata ukázkovým příkladem toho, jak může vědomí přesáhnout jeden život. Slavný indický badatel Dr. K. S. Rawat označil tento případ za „mimořádně čistý“ bez známek manipulace, bez motivu k podvodu, bez kontaktu mezi rodinami. Mystici zdůrazňují čtyři klíčové prvky: vzpomínky se objevily spontánně, informace byly přesné a ověřitelné, dívka měla dovednosti z minulého života a rodiny se nikdy předtím nesetkaly.

Skeptici samozřejmě nabízejí alternativní vysvětlení. Mohlo jít o náhodu? O nevědomě získané informace? O zkreslení svědectví? Jenže u Swarnlaty je problém: příliš mnoho detailů sedí a příliš mnoho svědků potvrzuje totéž. Stevenson sám nikdy netvrdil, že reinkarnace je prokázaná. Ale přiznal, že tento případ odporuje jednoduchému vysvětlení.

Dodnes nikdo přesně neví, jak mohla tříletá dívka znát život ženy, kterou nikdy nepotkala. Jak mohla popsat dům, který nikdy neviděla. Jak mohla poznat lidi, kteří pro ni byli cizinci. A jak se mohla naučit tance a písně z jiného regionu. Příběh Swarnlaty Mishry zůstává jedním z nejzáhadnějších případů moderní Indie a jedním z těch, které nutí přemýšlet, co vlastně víme o paměti, vědomí a hranicích lidského života. Ať už jej čtenář přijme jako důkaz reinkarnace, nebo jako fascinující psychologickou záhadu, jedno je jisté, některé příběhy jsou příliš zvláštní na to, aby se daly jednoduše vysvětlit.